METODY

Voice dialogue Každý člověk je malá společnost     (Novalis)
Architektura vnitřních bytostí Být pánem ve svém domě     (Sigmund Freud)
Terapie vnitřního dítěte tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí
Koučink systémem specifických otázek, které vyžadují odpovědi vedoucí k naplnění osobních potřeb a cílů
Psychosomatika tělesné obtíže, nemoci a poruchy funkce jsou podmíněné duševním stavem



Voice dialogue Každý člověk je malá společnost - to by mohlo být ústřední motto metody, která umožňuje proniknout do nejhlubších vrstev naši psyché, odkrýt náš základní potenciál a pracovat s ním.

Abychom mohli pochopit naší psyché je dobré si ji rozdělit na části, které poznáváme postupně. Je to jako, když chcete poznat les, tak si ho rozdělíte na jednotlivé stromy. U stromu pak zkoumáme jeho listy, větve, kmen, kořen. Podobně si rozdělíme člověka na jednotlivé části - vnitřní bytosti a věnujeme se jim postupně, tak abychom pochopili řád našeho vnitřního světa. Metoda je také označována jako metoda židlí. Když při rozhovoru nalezneme nějakou Vaši vnitřní bytost, zastavím Vás a zeptám se: „Kde by se tato bytost mohla v této místnosti nacházet.“ Jakmile určíme její místo, postavíme tam židli. Vy se na ni pohodlně posadíte a zkusíte se do této bytosti co nejvíce vcítit a dále už vedeme dialog s touto bytostí. Je to obdoba postav, které jsou vytvářeny v rodinných konstelacích. Rozdíl je v tom, že tady budete jediným hercem v několika rolích. Budeme tak pracovat pouze s Vašimi pocity, ne s pocity jiných herců. To nám umožní jít více do hloubky, až tato bytost postupně vstoupí do vašeho vědomí. Mnoho vnitřních bytostí žije v našem podvědomí a řídí naše podvědomé programy. Abychom s těmito programy mohli pracovat a mohli je „opravovat“, je nutné poznat esenciální postoj vnitřní bytosti. Bytosti se postupně utvářeli od našeho dětství. Všechny měli společný zájem - chtěli nás chránit a jejich společným znakem byl vstřícný postoj ke světu. Postupným vývojem se proměnily do současné podoby a mnoho z nich zapomnělo na svůj původní záměr a začalo se vyvíjet většinou autonomně bez dohody s ostatními bytostmi. (ukázka z knihy Inteligence duše)

Dnes žijeme ve stabilitě, kterou pro nás právě tyto bytosti představují. Stává se, že tato stabilita je vykoupena naší vnitřní nespokojeností. Abychom mohli dosáhnout vnitřní spokojenosti, snažíme se při sezeních přijít na kloub příčině nespokojenosti. Je mnoho metod, které můžeme použít a přijít na skutečný důvod naší nespokojenosti. A jakmile na to přijdeme, jsme nadšeni. Jenže, co dál? Zjištění problému je první krok a druhý krok je změna. Jenomže každá změna vede přes změnu chování našich vnitřních postav. Ale co se stane, když měníme jejich chování? Pociťujeme nestabilitu. Člověk se přirozeně brání ztrácet stabilitu a to se projevuje v dost zřetelném NE. NE je odpor - odpor ke změnám, odpor ke ztrátě stability. Dost často se stává, že necitlivým přístupem se buď odpor zvětší nebo ke změně dojde jenom povrchně. Proto se postupným zvědomováním našich vnitřních bytostí snažíme, aby touha po změně vzešla od klienta a ne od průvodce. Praxe ukazuje, že tento šetrný způsob znamená cestu k nabytí nové stability bez odporu a zároveň také změnu do hloubky našich vnitřních bytostí.



Architektura vnitřních bytostí vychází z metody Voice dialogue a zabývá se dohodou mezi vnitřními bytostmi a uměním vládnout v našem vnitřním světě. Jak říkal Sigmund Freud: "Naučte se být pánem ve svém domě."

Jako příklad můžeme uvést dvě časté bytosti. Jedna bytost, říkejme jí plánovač, plánuje pracovní život i mimopracovní aktivity a druhá bytost, říkejme jí aktér, v tom pak musí žít. Plánovač odvádí práci svědomitě, vše dělá s těmi nejlepšími úmysly. Ale dost často zapomíná, že den má jen 24 hodin. Jak dokončí svou práci plánovač, nasadí vyšší já do akce aktéra. Ten svojí práci dělá také na 100 procent. Ale ať se snaží sebevíc, nemůže tu nálož stihnout. Párkrát se mu podaří naplánovanou práci přesunout nebo ji odfláknout, až nakonec vyhlásí stav nouze. Na tento reaguje další bytost, říkejme jí vyčítač. Ta je typický byrokrat, tak zavádí opatření - výkazy práce, zdůvodnění, někdy i přesčasy atd. „Nemám čas “, brání se aktér. „Ale máš“, říká vyčítač, „v noci tě probudím a popovídáme si o tom“. A jelikož je to kvalitní byrokrat, svou práci dělá taky svědomitě. A to, že někde ve sklepě žije další bytost jménem relax, už není moc vidět - o svá práva se moc nehlásí, je zavřená v kleci podvědomí. Ona vystaví stopku teprve ve chvíli, kdy už hrozí kolaps. To jsou chvíle kdy se rozhodujeme, jestli kolaps překonáme třeba psychofarmaky nebo ho budeme ignorovat nebo vyhlásíme stávku a oddáme se lenošení. Všechny bytosti svou práci dělají s láskou, tak kde je problém? Ony totiž žijí svým vlastním životem a mezi sebou moc nekomunikují.
Architektura vnitřních bytostí
individuální systemika

Tomu všemu se dá předejít tím, že zavedeme jakousi parlamentní demokracii a dáme hlas všem poslancům - tedy plánovači, aktérovi, vyčítači, ralaxu a mnoha dalším, ze kterých se skládá naše psyché. O dohodu mezi nimi se stará předseda parlamentu, tedy naše nejvyšší já. K tomu, ale potřebujeme tyto postavy zvědomit a dát jim mandát. V našem světě žije mnoho podobných bytostí. Ideální by bylo, popsat je a uživateli je předložit jako manuál k použití. Jenže každý jsme originál a stejně tak naše vnitřní postavy.



Terapie vnitřního dítěte Chcete-li se sami se sebou cítit dobře, především se s vámi musí cítit dobře vaše vnitřní dítě.
Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí. Pokud s námi zacházeli v dětství nevlídně, zacházíme sami se sebou stejně nevlídně i dnes. Pokud jsme v dětství pod tímto zacházením cítili emocionální bolest, cítíme ji úplně stejně i dnes, když se sebou nevlídně zacházíme my sami. Ale příčinou úzkostí a depresí v dospělosti není bolest prožitá v dětství. Ta už se dávno zahojila přirozenými mechanismy mysli. Příčinou dnešních úzkostí a depresí je bolest, kterou si sami působíme tím, že i teď se sebou nevědomky zacházíme právě tak nevlídně, jak nás to v dětství naučili.
Tak, jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Naším úkolem je stát se sami sobě tím ideálním dospělým, kterého jsme tehdy potřebovali. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit jeho chronický emocionální dluh, jsme my sami.
Terapie vnitřního dítěte spočívá především v nácviku dovednosti, jak se sebou samým zacházet vlídně a laskavě.
                                          ( text byl převzat od pražského terapeuta Jana Havelky )



Každý člověk má v sobě minimálně zárodek vhodného řešení, má v sobě odpovědi na otázky, které si klade a koučování tyto odpovědi pomáhá evokovat. Koučování je nazaujaté. Umožňuje se dívat na problémy jinak, než byl člověk dosud zvyklý - tak, že může objevit nové příležitosti a nová řešení problémů. Důležitý je zde rovněž předpoklad, že existuje více správných cest. Vždy máme možnost volby.
Průvodce klade otázky a klient se soustředí pouze na jednotlivé odpovědi bez širších souvislostí. Má zavřené oči, takže mu to umožní si odpovědi zároveň vizualizovat. Postupně tak upadá do stavu alfa. Tím automaticky zapojuje i pravou intuitivní hemisféru, zatím co levá logická hemisféra přemýšlí. Hodně se metoda podobá regresní terapii, jenže nezkoumáme minulost, ale zaměřujeme se na budoucnost.
Ve firemním prostředí je koučování stylem řízení, který je protipólem přikazování a kontroly.
Otázky typu: „Proč to neděláš správně?“ nebo „Copak nevidíš, co děláš?“ potřebujeme totiž nahradit zcela jiným typem otázek, které nejsou obviňující a nevyvolávající obrannou reakci, Cílem koučování je objevit možnosti řešení, která máme ve svém podvědomí zakódovaná, ale nevíme o nich.
Koučink



Psychosomatika Psychosomatika je pojem složený ze dvou slov - duše (psyché) a tělo (soma). Zabývá se spojitostí mezi psychikou a tělesnými obtížemi. Některé tělesné obtíže jsou v podstatě hlasem našeho těla, který k nám promlouvá, když něco s námi není něco v pořádku.
Základní vzorec psychosomatiky si vysvětlíme na jednoduchém příkladu, který vychází z obrázku 1: Sedíme třeba na koncertu vážné hudby a najednou začneme pociťovat nutkavou, akutní potřebu jít na toaletu. Co nám brání bezostyšně vyrazit oním směrem? Společenské normy, které nás učí, jak je prostě neslušné, se uprostřed koncertu sebrat a jen tak odejít. To znamená, že k uskutečnění potřeby máme najednou odpor. S přibývajícím časem potřeba vzrůstá a abychom zůstali v rovnováze, vzrůstá i odpor. Se vzrůstajícím duševním nepohodlím ale stoupá i tlak v těle. A to už bojujeme sami se sebou. Naše tělo nás upozorňuje, že není něco v pořádku a hlava trvá na svém požadavku nehnout se z místa.
V jiných případech to už tak průhledné není. Přesto můžeme vždy vycházet z předpokladu, že jakákoliv nemoc či tělesná obtíž má souvislost s problémem v naší mysli a následném chování.
Dokreslením může být i tako ukázka z knihy nebo tento text.

Každý člověk je malá společnost